Pravděpodobně společensky nejvýznamnější muž užívající si chůzi ve vysokých podpatcích byl Ludvík XIV., Král Slunce. Za jeho vlády doznalo společenského uznání pravidlo, že čím vyšší podpatky u čím červenějších bot jsou, tím mocnější je jejich majitel. V roce 1670 poté Ludvík XIV. dokonce vydal dekret, že boty s podpatky smí nosit pouze šlechtici.
Červené boty s podpatky tak za vlády Ludvíka XIV. představovaly symbol, že ten kdo je nosí, musí být natolik bohatý a mocný, že si své boty neušpiní a zároveň je schopný s nimi své nepřátele třeba i rozdrtit.
Ne zcela výjimečným veečrním standardem oblékání a symbolem bohatství byly podpatky u můžů a pánů ještě v prvních letech 20tého století, a to ještě v roce 1919, jak je vidět z následujícího portrétu z tohoto roku.
V každém případě, skutečné kořeny historie vysokých podpatků by nás zavedly až do Persie, kde bychom je nalezli na nohou jezdců na koních jako stabilizační prvek v třmenech sedel při střelbě za jízdy.
Zcela přelomovým filem se v období konzervativní módy 50. a 60. let stal hvězdně obsazený titul "Někdo to rád horké / Some Like It Hot" z roku 1959, kde Tony Curtis a Jack Lemmon v podpatcích doslova excelovali.
V každém případě, podpatky na nohou pánů se znovuzrodily především jako obuv kovbojů těch nejslavnějších westernů stříbrného plátna v 50. letech minulého století.
A pak, věřte nebo nevěřte, když v 60. tých letech Barry Gibb, britský zpěvák, kytarista, skladatel, producent a člen skupiny Bee Gees stanul před soudem, měl na nohou právě tyto vysoké podpatky.....
Podpatky a boty na platformě nosili i členové hudebních skupin Beatles, ABBA, či Heavy Metalové skupiny Kiss, zpěváci David Bowie, Freddy Mercury a mnoho dalších.
Muži na vysokých podpatcích byli vidět ale i například v roce 2015, kdy se v podpatcích v rámci Pařížského týdne módy objevil napříkladrapper Kanye West a 8. února 2015 se v nich po červeném koberci v rámci udílení cen Grammy prošel i režisér a producent Jason Baum, nominovaný za nejlepší videoklip.
Nic na světě nemůže být větší životní výzvou než jedinečnost a unikátnost osobnosti v čemkoliv, co není jakkoliv komukoliv nebezpečné či pro jiného omezující.
Preferencí oblečení typického pro opačné pohlaví nikomu neubližuji, po nikom nestřílím, nechovám se agresivně, neobtěžují své okolí hlukem......
A když se to vezme kolem a kolem, co je vlastně typické....? Existuje jakékoliv nařízení, předpis, vyhláška či zákon určující, že toto je ženské a toto mužské? Neexistuje a existovat by nemělo......
Muži i ženy mohou nosit cokoliv a kdykoliv chtějí, přestože je bohužel třeba taktéž říci, že je tato myšlenka v naší společnosti zakořeněná jako veliké a významné tabu a spojená se sexistickými mýty. Však se stačí rozhlédnout po billboardech a jiných reklamních plochách......
Jediným zrcadlem naší osobnosti by měla být přiměřená pravidla estetiky a proporcí tak, aby byla zachována vkusnost. Příklad? Barevné ponožky ano, ale ne s obrázky rodiny Simpsonů.
A tak by chtěl závěrem říci, podpatky ano, ale je třeba nezapomínat, že nemusí slušet každému (a to ani každé ženě) a neměly by v žádném případě vést k nevkusnosti, či dětinskosti daného člověka.